Jsou zásadním nástrojem kouče
Samy o sobě by ale nestačily. Kouč s nimi musí umět zacházet. Ve vztahu k tématu, ke klientovi, k aktuální situaci. Zároveň musí předem dobře vědět, proč tu kterou otázku klientovi pokládá. Na otázce záleží
Otázkou je například i zdvořilostní fráze: Jak se máte?
Ale s tou bychom toho v koučování mnoho nesvedli 🙂 Kouč pokládá otázky tak, aby podporovaly koučovaného, rozvíjely jeho vlastní potenciál. Pomocí dobře kladených silných otázek se klient na svou situace může začít dívat zcela jinýma očima. Možná objeví, co dosud přehlížel, možná převezme více odpovědnosti za svá jednání apod. Není otázka jako otázka
Víme, že otázky by měly mít podporující a povzbuzující charakter. Jaké by tedy měly, anebo naopak neměly být?
Určitě byste od kouče neměli slyšet otázky sugestivní až manipulativní.
Lze sem například zařadit otázky jako:
Přece nechcete, aby si o Vás šéf pomyslel, že….?
Jsem si jist, že se mnou budete souhlasit v ….., viďte?
Také jste určitě toho názoru, že bílá barva je dost nepraktická.
Dotazy, kterými jeden druhému podsouvá určité řešení, určitě nepatří do procesu koučování.
Žádoucí jsou otázky zjišťovací, které se používají hlavně v počátku koučovacího procesu, kdy je důležité, aby klient popsal výchozí stav situace.
Jak vypadá běžný pracovní den?
Můžete o svém jednání říct více?
Velmi efektivní jsou pak otázky otevřené. Jak už jsem se zmiňovala, jsou to ty, které podněcují klienta k dalším úvahám a zamyšlením, je to oč nám v koučování jde.
Co se stalo?
Kdy se to děje nejčastěji?
Jaký to má důvod?
Umění tzv. “položit ticho”
Sir John Whitmore (jeden z významným průkopníků metody koučinku) kdysi řekl:
“Pravděpodobně nejtěžší věc, kterou se kouč musí naučit je jak zavřít hubu!”
Máte nějaké otázky? Budu ráda, když mi je napíšete.