Na základní škole jsem snad vždy toužila být nástěnkářkou. Jakmile se na začátku školního roku paní učitelka ptala, zda se někdo dobrovolně hlásí k této funkci, moje ruka letěla střelhbitě vzhůru. Se spolužačkou jsme zvednutými rukami zuřivě mávaly, dožadujíc se nástěnkářské funkce i hlasitými prosbami: „Prosím, prosím, soužko, my chceme...“
Byla jsem ochotna běhání venku s ostatními dětmi na chvíli vyměnit za třídění obrázků, vystřihování, lepení a píchání špendlíků do lesklých červených písmenek, z nichž jsme tvořili různorodé nápisy… A jeden z nich zněl:
BŘEZEN – MĚSÍC KNIHY
Znám spoustu lidí, kteří dodnes na knihu nedají dopustit a sdílíme si vzájemně tipy na zajímavé tituly, setkáváme se s v knihovnách i na autogramiádách. Škoda, že naše děti tuto radost sdílí jen výjimečně. A pokud už čtou, tak k tomu obvykle mají malý tabletek – čtečku. Nic proti technice, nic proti pokroku. Ale vždy, když třeba v metru uvidím puberťáka, co si čte opravdovou knihu, potěší mě to.
Patřím k těm, kteří mohou v knihkupectvích a knihovnách trávit celé hodiny, bloumat různými odděleními s rozličným typem literatury a kochat se. Pociťuji vděk, obdiv i požitek, když beru něžně knihu do rukou, požitkářsky nasávám vůni papíru a lepidla, listuji, probírám se kresbami, fotografiemi, krásným písmem i barvami.
Knihami se celoživotně obklopuji a je trochu zázrak, že zbývá stále ještě dost životního prostoru a knihy bydlí se mnou, ne já u knih. 😄 Kniha zkrátka dokáže „pošmajchlovat“ všechny mé smysly a nedám na ně dopustit.
Často také dostávám otázku, která kniha je má nejoblíbenější, která mne nejvíce ovlivnila, a co mi do života dala apod. Nedá se na to jednoznačně odpovědět. Ale přeci jen jedna knížka má v mém srdci velmi zvláštní místo. Napsal ji Josef Václav Pleva na motivu románu Daniela Defoe – Robinson Crusoe. No, mrkněte sami, je to docela „salát“, protože už se se mnou mockrát stěhovala, dělala mi společnost na letním táboře i v posteli, když jsem ležela s chřipkou a také jsem z ní opakovaně předčítala svým synům.
Hltala jsem dobrodružný příběh s nádechem starých časů, popouštěla uzdu fantazii a představovala si exotický ostrov, ač zcela pustý, přemýšlela jsem, jak bych se v dané situaci zachovala, co bych zvládla…
Robinson mi ukázal, jak je důležité bojovat s nepřízní osudu, stále se učit a být vděčný za to, čeho se nám v životě dostává, ale hlavně – nikdy se nevzdávat a neztrácet víru. 🍀